Finské seskupení s mírně klišovitým pojmenováním svým aktuálním kotoučkem rozšiřuje řady početného odvětví severského gotickými prvky nasáklého metalu. Nicméně tady téměř veškerá podobnost s existujícími žánrovými klišé, a to nejen hudebními, končí (snad až na momentální vizáž protagonistů). Pánové jsou totiž odkojeni stařičkým černým kovem a i v jejich současném hudebním rozpoložení jsou tyto vlivy do jisté míry stále patrné, přestože některé prvky v hudební formě mohou zpočátku evokovat opak.  Měl-li jsem tu možnost posoudit, pak z ukázek ze starších nahrávek na webu kapely dýchá chladná atmosféra nejmelodičtějších okamžiků třeba takových ranných BORKNAGAR. Také „Quicksilver Clouds“ jednoznačně dokládá, že výrazné, přesto však nijak prvoplánové, melodie jsou bez diskuzí výraznou doménou kapely a více než nihilismus gotického hnutí je hudebníkům bližší nikoliv drásající, ale poklidná melancholie, evokující barvité obrazy plynoucích mraků.

Možným impulsem k částečnému hudebnímu posunu  byla patrně i časová prodleva od poslední nahrávky a také příchod nových členů, jejichž angažmá čítá. …AND OCEANS, ENOCHIAN CRESCENT, ROTTEN SOUND či méně známé CARTILAGE a VOMITURITION. Nicméně hudebníci si pravděpodobně potřebují odpočinout a produkce THROES OF DAWN se na hony vzdaluje jejich původním působištím. Dominantní postavení na „Quicksilver Clouds“ zastávají velmi tradičně a dalo by se říci až trochu archaicky znějící klávesové plochy a efekty či piáno. Kompozice a naturel skladeb je však naštěstí zbaven plytkého sentimentu a  výrazná a chladná skandinávská melodika se stává poznávacím prvkem kapely. Uhlazené kytary jsou v tomto případě staženy hodně do pozadí a nehrají prim. Jako podklad vyznívají značně jednoduše a po většinu doby plní jedinou funkci tím, že tlačí skladby kupředu a dotvářejí rytmický rámec. Jejich pravý čas přichází teprve v nejmelodičtějších okamžicích a o dlouhé vyhrávky poté není nouze. A těch je na albu požehnaně. Zejména druhá část počínaje titulní „Quicksilver Clouds“ hýří chytlavými melodiemi a příjemně melancholickou atmosférou výrazných kláves a akustických kytarových tónů a představuje to nejlepší, čeho jsou v aktuální podobě Finové schopni. Vrcholů dosahuje třeba v „Hyperion“ či „Destroying The Angel“. Skladby se většinou nikam překotně neženou, přes příjemnou rozvláčnost však nechybí občasné zrychlení. Zpěvák Henri Koivula používá celkem slušný hlasový rejstřík a vedle čistého zpěvu odkazuje v rychlejších pasážích na své hudební kořeny v podobě tradičně zkresleného „havraního skřehotu“, aniž by právě tento prvek působil v hudbě THROES OF DAWN jakkoliv rušivě.

THROES OF DAWN nepostrádají charakteristický severský cit pro silné a líbivé melodie. V mnoha náznacích se na aktuálním albu hudebně vrací do nedávné minulosti a křísí přímočarou a nekomplikovanou atmosféričnost a k jako takovému je třeba k němu přistupovat. I tak se ale nemohu ubránit nutkavé myšlence, že někdy citelně chybí výraznější prvek, okamžik, který by hudbu pozvedl ze současného nadprůměru a svou intenzitou prolomil mírnou uniformitu některých pasáží, podivně syntetickou produkci a z toho plynoucí občasné pocity nevýraznosti a ztráty intenzity.  I přes zmiňované nedostatky a dříve či později se vynořivší myšlenku, že vše prezentované na aktuálním albu už to v mnoha podobách někdy bylo, nepředstavuje posluchačská nenáročnost a především velmi chytlavá a přímočará melodika „Quicksilver Clouds“ v záplavě podobně laděné hudby špatnou alternativu, která mně osobně zprostředkovala nemálo příjemných okamžiků a k níž se i nadále budu vracet.